Klaunovy záznamy
předmluva do knihy Slaboduchý s pevným charakterem 2010 - Tomáš Glanc
Klaunství, jak známo, není zrovna veselé řemeslo, ale zato má svoji slavnou historii či tradici, sahající až ke skomorochům, balaganu, kejklířům a snad i šamanům, a svůj soubor vyjadřovacích prostředků, řemeslný fundament. Ale spojitost klaunova profesního počínání s psaním prózy? Na první pohled taková kombinace hrozí naprostým nesmyslem.
Klaun může být podle běžných představ v literatuře nejspíš tak postavou s dosti mizerným osudem tak jako Hans Schnier z románu Heinricha Bölla Klaunovy názory (1963). Vykonavatel veřejného veselí tu nezažívá nic moc veselého krach mnohaletého vztahu s Marií, jedinou dívkou, kterou kdy opravdu miloval, ale jejíž katolické předurčení neunese vztah s klaunem, osobou společensky nezakotvenou, a tudíž nespolehlivou. Ovšem jeho vlastní rodinné zázemí je ještě daleko strašnější: otec nacistický podnikatel, matka loajální občanka Třetí říše, sestra zahynula za války, kam ji matka poslala pomáhat do Hitlerovy protiletecké obrany. Böll ve svém románu klaunství líčí prostřednictvím obtíží, které jeho představiteli přináší, ukazuje klauna mimo jeho klaunské jeviště, propůjčuje mu zobecňující existenci jedné z výrazných postav německé poválečné prózy.
S jakým záměrem se ale klaun může pouštět do psaní? Může vůbec klaun umět psát? Píše-li klaun, ptáme se zákonitě, co to znamená: ukazuje svoje klaunství jinými prostředky, komentuje svoji práci, vysvětluje ji nebo jde o činnost úplně odlišného charakteru, která je s klaunstvím spojena jen fyzickou osobou vykonavatele? V jaké roli, z jaké pozice nám tu autor svoje dílo předkládá? Je to dokumentarismus, nebo fikce? Zpověď? Burleska?
Základem klaunské kreativity, jako ostatně každé kreativity, je moment znepokojení, nějaká vnitřní výzva. Klaunské znepokojení je specifické tím, že se k figuře klauna pojí všelijaké nejapnosti nejen ty, které předvádí, ale i ty, které se týkají jeho jako představitele klaunské role, do níž se převtěluje. Klaun šokuje chytrými skeči, ovšem jako umělec z pomezí dramatického a cirkusového umění, ze zóny mezi činohrou, pantomimou, akrobacií, tancem, hudbou a kouzelnictvím, není zrovna celebritou, byť je vlastně praotcem herectví a múzičnosti všeho druhu; disponuje prostředky, které jsou archetypální, zárodečné; klaunství lze chápat jako dílnu nebo laboratoř i depozitář hraní všeho druhu.
Zářnou reputaci v kulturních dějinách klaunovi může zajistit zpravidla buď přechod do jiné, cizí oblasti, jako v případě Charlieho Chaplina nebo Bustera Keatona, kteří se stali filmovými hvězdami, nebo brzká smrt, pokud možno ve státě s totalitním režimem tak dosáhl smutné nesmrtelnosti arménsko-ruský virtuos Լեոնիդ Ենգիբարյան, Leonid Jengibarov. Obecně je ale úspěšný klaun vlastně oxymóron, něco jako ošklivá krasavice, věrná kurva, střízlivý alkoholik. Klaun je tragický komediant vybaven perfektní kariérou zavání nudou. Jednou jsme s autorem této knihy sledovali záznamy se zasloužilým sovětským klaunem, národním umělcem Jurijem Nikulinem, který dosáhl, mimo jiné i poslušností straně a sběrem vyznamenání za hrdinství v socialistické práci, ve své vlasti velkých poct. Z jeho výkonu vanulo líbivé, úsměvné, bezzubé a nakonec bezvýznamné bavení širokých mas, které mělo možná ve své době nějaký tehdejší půvab.
Skutečné klaunské číslo oproti tomu vždy obsahuje něco, při čem zatrne. Klauni z cirkusu v Monte Carlu předvádějí klasickou variantu, při níž někomu něco nenávratně zničí (ale nakonec se přece jen ukáže, že to byl trik): připravují karamel v klobouku, vypůjčeném od solidního pána v publiku. Slíbí pokrývku hlavy vrátit čistou, ale zvrhne se to. Kanadský Cirque du Soleil přivádí do šapitó prcka, který divákovi lstí sebere tričko, a aby si ho udobřil, přivodí mu další trapnosti: skáče mu kolem krku, nechutně ho hladí a líbá. Klaunka z téhož cirkusu si vyndává z nosu hleny a otírá je nedbale, nenápadně do ponožky Vedle artistické bravury klaun nejen rozdává facky, ale taky si o ně sám koleduje, zkoumá hranice nepřístojnosti a perverze různého druhu.
To, co platí o klaunství jako takovém, týká se i jeho převodu do literární podoby i v případech, kdy jejím žánrem je tak nedefinovatelná směs jako v tomto svazku. Nebylo by oprávněné čekat od klaunova vyprávění nenáročnou zábavnou relaxaci, legrační historky ze světa zábavy. Hned zpočátku se čtenář v detailech dozví o oku vydloubnutém ještě před narozením, pokračuje se popisem brutální smrti zubaře přezdívaného Damdydam Ale témata, citoslovce a hojné césury tvořené třemi tečkami budou prchat do všech stran. Klauní psaní nemůže být založeno na kompozici většího celku, tady jde o jakési existenciální marginálie, fragmenty, jež se vynořují ze vzpomínek (závěrečná část knihy se vrací až do 80. let minulého století) nebo ze tmy jeviště na začátku čísla, které ale svojí povahou především vyplňuje pauzy.
Klaun zpravidla vystupuje právě v pauzách, dostává k dispozici čas, nutný k přípravě hlavních částí programu anebo k úklidu po jejich skončení. Klauním časem je intermezzo, už v antickém divadle se ustavuje embolium, pantomimická vložka mezi akty, ve španělském barokním divadle nebo při hostinách mezi chody se dávala entremés, něco, čím by čas, kdy se nic neděje, získal svůj neopakovatelný význam, svoji přitažlivost. Tak i klaunské záznamy jsou literárními preludii a variacemi, v nichž jednou získává navrch žánr cestovní črty, podruhé reflexe proměňující se mediální krajiny současnosti, potřetí anekdota.
Dívali jsme se kdysi s Bilbem snad na všechny dokumentární záznamy, které se v sovětských archivech uchovaly z vystoupení jednoho z největších klaunů 20. století, již zmíněného Leonida Jengibarova. Divák žasne, trne, tají dech ne že by se nějak smál. Všechno, co Jengibarov a vlastně každý klaun dělá, má charakter interludia, proto Jengibarov často se svými nejvěhlasnějšími čísly vystupuje někde na večírku nebo mezi přáteli v polosoukromých prostorech. Interludium není jenom malá forma, ale také formát, který zdůrazňuje pomíjivost, trvání. Směsi údivu, úleku a fatální dočasnosti odpovídá v Jengibarovově případě i autorova cesta: deliria, život na uzdě totalitního státu, nemoc, poslední pohár šampaňského a smrt v sedmatřiceti letech. Klaun vypráví o těle, o čase, o smrti. Jeho bláznivé kousky, při nichž se tak často něco rozbije nebo nenadále odhalí, jsou všechny do jednoho memento mori.
Autor této knihy je šťastný klaun je mu už přes padesát, zdravý jako buk, šťastně ženatý, hraje a píše. Ale to neznamená, že svým instrumentářem pochlebuje publiku a čerpá z repertoáru bavičství. Proto ani jeho příběhy nejsou nijak moc směšné nebo vtipné. Začíná to úvodem, kde se ukazuje, jak je klaunská práce provázena nevděkem a někdy opovržením, nepochopením a tupostí diváků i intendantů. Klaun je často především na obtíž. Jeho činnost i jeho úspěchy nebo dokonce triumfy jsou ostatně založeny na neúspěchu. A s čím člověk zachází, tím také schází. Z hlediska výstavby jednotlivých čísel jsou to neúspěchy takříkajíc kompoziční: spadne na zadek, všechno mu vypadne, svoje triky omylem prozradí dávno před pointou. Má bavit, ale vždycky do toho něco přijde.
Klaun nevyvolává lehkomyslnou radost, nýbrž opodstatněnou frustraci. Z různých stran to popisuje Vladimir Vysockij v básni, kterou věnoval právě Jengibarovovi v dvaasedmdesátém roce, po jeho náhlé smrti uprostřed dusného léta. Vysockij výstižně popisuje, jak klaunské umění funguje: kradl smutek z vnitřních kapes našich duší, oblečených do sak, praví se v jednom verši. Klaunství je homeopatická procedura. Klaunská sklíčenost, jejímž mejkapem jsou ty bláznivé kousky, které provádí, reaguje na naši vlastní sklíčenost a ve šťastných případech ji homeopaticky léčí, neutralizuje. Reidingerova nejslavnější kniha je nepochybně Cirksezóna, která roku 1988 vyšla v renomované samizdatové edici Popelnice Jiřího Gruntoráda a pak se dočkala ještě několika reedic. Už tady nejde zrovna o veselou zábavu hrdina vyprávění klaun Bilbo vystupuje v sovětském cirkusu v Sovětském svazu, ale nejen prostředí, nejen poměry mezi artisty, nejen alkohol, nejen sex, ale vlastně úplně všechno od začátku až do konce působí navzdory vší veselosti jednotlivých zápletek tíživým, teskným dojmem. Tu melancholii známe z cirkusů Federika Felliniho a Wima Wenderse, z klaunského procesí ze Smrti v Benátkách ve filmovém podání Luchina Viscontiho.
Homeopatickou metaforu rozvíjí Vysockij i v dalších strofách zmíněné básně, kde uvádí, že mim se stával stále smutnějším, byť se kolem něj rozléhal smích, protože bral smutek druhých na sebe a považoval ho za svůj vlastní. Činil naše porody méně bolestnými, ale sám se nijak nejistil, píše Vysockij. Nezajištěnost je samozřejmě velkou silou klauna, který se dává všanc dost krajním způsobem: ani řeč ho příliš nechrání, nejčastěji užívá jen mezinárodní směsi výkřiků a replik, nemá většinou kolem sebe soubor ostatních herců, tanečníků nebo muzikantů, s nimiž by se navzájem jistil v kolektivním těle souboru. Pokud není úplně sám, vystupuje ve dvojici dva party, které se navzájem zrcadlí a popírají, ohrožují nebo zdvojují. Žádné spásné zázemí tu neexistuje. Ke klaunově produkci neodmyslitelně patří, že může být vypískán, nebo ještě hůř že nevzbudí žádné nadšení, žádné salvy pláče nebo smíchu, žádný frenetický potlesk ani rozhořčení, jen zdvořilé plácání dlaněmi v trapně poloprázdném sále.
S tímto rizikem, s touto otevřeností a obnažeností vstupuje do hry i klaunské psaní; není to teorie, která je jištěná svými premisami a zřetelnou metodou, není to epika se silným příběhem, není to autobiografie ani poezie. Jestliže každá umělecká tvorba s sebou nese riziko neúspěchu, pak klaunské psaní je rizikem mnohonásobně umocněným a extrémně obnaženým.
Jistě, Reidinger píše především svoji autobiografii, kombinuje Bilba z jeviště s jeho představitelem, a tak vzniká nová postava vypravěč této knihy. Najdeme tu postavy jeho uměleckého i soukromého světa (klaunovo soukromí je redukováno na minimum, pokud nějaké vůbec má), které známe i ze skutečnosti Sylvii Krobovou, Ctibora Turbu, Václava Havla, Andreje Kroba, Lenku Machoninovou. Jsou tu jeho zprávy z cest do Ruska, do Japonska zaujetí víny, setkání se skutečnými podvodnickými agenturami a zprávy z výuky akrobacie na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění.
A také osobní lékařské zprávy z úrazů při výkonu klaunského řemesla. Klaunství je synonymem křehkosti, je to pohyb na hraně úrazu, podobně jako akrobat pohybuje se klaun stále na hraně fyzického zranění. Na rozdíl od akrobata ale svoji zranitelnost a odvrácenou stranu tělocvičné bravury nemaskuje, nýbrž naopak odhaluje, ukazuje, předvádí.
Psaní je z hlediska fyzického provádění umělecké činnosti pravým opakem klaunství. Píšící autor jen drobně pohybuje prsty, v tělesném ohledu skoro nic nedělá. Proč si klaun tuto pasivní, vzhledem ke svému řemeslu nepatřičnou polohu vybírá? Chce snad popřít samu povahu vlastní práce, dokázat sebevědomě, že umí jednat i opačně? Nebo tu jde o homeopatickou terapii?
Reidinger i klaun Bilbo jsou introverti a introverzi je psaný projev vlastní. Jedna z Bilbových postav je pan Stín, LOmbre, veliká kašírovaná hlava, popisovaná jejím autorem při představeních v pražském Cirque nouveau Apolo i v Petrozavodsku na břehu Oněžského jezera. Tato hlava je kvintesencí introverze. Jakkoli ji její nositel pootočí, vždy zůstane tklivě zamyšlená, distancovaná od všeho, co ji obklopuje a na co hledí, ponořená do sebe. Klaunství je způsobem své realizace extravertní, útočí na diváky, vytváří hlučnou společnost, nemůže fungovat bez publika, bez kontaktu, bez interakce. Ale ve svých vnitřnostech se klaunství jeví jako introverze a introspekce. Jako vytváření umělého fiktivního světa, tak, jak se to děje v procesu psaní.
Klaunské psaní je jako každé jiné psaní vždy zároveň četbou. Co Reidinger čte, prozrazuje jeho psaní: Melvillovu Bílou velrybu, Cervantesova Dona Quijota, Fernanda Pessou, Václava Havla, Ivana Martina Jirouse, Voskovce a Wericha. Obraz čtoucího klauna má blízko ke klaunovi z Klaunových názorů Heinricha Bölla, je zamyšlený a provokuje k zamýšlení. Nevíme, kdo bude číst Klaunovy záznamy Jiřího Reidingera a nakolik bude mít možnost uvést je do souvislosti s vlastní diváckou zkušeností s jeho klaunským hraním, o němž koneckonců především vyprávějí. Ale nezávisle na této souvislosti je evidentní, že jde o záznamy, které v čtenáři podněcují četné úvahy o klaunství a tedy o umění, marnosti, neúspěchu, štěstí, smíchu, lidské tělesnosti, křehkosti a smrti.